Co je to elektřina?

Elektřina ve starém Řecku

Příběh elektřiny začíná ve starém Řecku, kde slovem „elektron“ označovali jantar. Pokud byl jantar třen například suchou rukou, byl schopen přitahovat vlákna lnu nebo stébla slámy. Tento jev nebyl přes 2000 let dále zkoumán, dokud se do práce v 17. století nepustil William Gilbert. Gilbert přitahování k třeným předmětům nazval „elektrování těles“. Dále popsal, že přitahování těles k železným rudám má jiné vlastnosti než přitahování těles, když je „elektronujeme“. Lidstvo tak tehdy již znalo elementární elektrické a magnetické vlastnosti specifických materiálů.

Počátky zkoumání v Evropě

Vědci jako Otto von Guericke a Pieter van Musschenbroek zaznamenali, že zelektrovaná tělesa nemusí drobná tělesa pouze přitahovat, ale i odpuzovat. Elektřina byla tehdy chápána jako kapalina, a tak se Musschenbroek pokusil tuto nehmotnou kapalinu „vlít“ do lahve, což se mu podařilo. Musschenbroek totiž vynalezl primitivní verzi kondenzátoru.

Benjamin Franklin

K dalšímu poznání přispěl tehdy budoucí prezident Spojených států amerických, Benjamin Franklin. Franklin zavrhl teorii dvou druhů elektrické tekutiny a místo toho definoval, že přitahování a odpuzování těles k zelektrovaným předmětům závisí na tom, zda elektrování tělesu elektřinu přidalo, nebo odebralo. V tomto duchu chápeme elektřinu dodnes, kdy říkáme, že je těleso nabito buď kladně, nebo záporně.

Měření elektrických sil

Hlubší vhled do teorie nabitých těles přinesl francouzský fyzik Charles-Augustin de Coulomb, který byl díky svým přístrojům schopen změřit, jak na sebe nabitá tělesa působí podle toho, jak jsou od sebe vzdálená a jaký mají elektrický náboj. S výsledky tohoto zkoumání se seznamujeme už na základní škole pomocí takzvaného Coulombova zákona.

Zlomový vynález

Elektřina byla stále zkoumána pomocí statického náboje, pokud se náboj pohyboval, tak pouze v podobě jiskry, ale i to se mělo brzy změnit. Rozhořel se totiž vědecký souboj mezi Alesandro Voltou a Luigi Galvanim. Pánbíčkářství Galvaniho svedlo z cesty pravdy a skutečné poznání, které vyustilo ve vynález Voltova sloupu přísluší racionálnějšímu Voltovi.