Magnetické pole magnetu

Když vezmete dva magnety a přiblížíte je k sobě, chovají se, jako by mezi nimi něco bylo. Podle toho, jak je natočíte, se to „něco“ buď snaží magnety spojit, nebo naopak vzdálit. To neviditelné „něco“ nazýváme magnetickým polem a můžeme si ho zobrazit pomocí kovových pilin, tak jak to dělal Michael Faraday v první polovině 19. století, nebo pomocí výpočetních nástrojů, které máme k dispozici v současnosti. V obou případech dostáváme obraz magnetických siločar.

V kapitole o elektrostatických polích jsme si vysvětlovali, že elektrické siločáry vystupují z elektrického náboje a pokračují do nekonečna. Zdroj elektrického pole si můžeme představit jako pramen, ze kterého pole proudí. U magnetu je to trochu jinak – zdrojem magnetického pole je vždy magnetický dipól, obsahující sever a jih, a siločáru si pak můžeme představit jako vír, uzavírající se do sebe.

Abychom mohli pole lépe popisovat, zavedli jsme magnetickým siločarám orientaci. Ze severního pólu magnetické čáry vystupují, do jižního pólu vstupují. Když si například severní póly představíme jako ústí hadice, ze které stříká voda, a natočíme k sobě dva stejné konce magnetu, i siločáry vypadají, jako by se proud z jedné hadice výhýbal proudu z protilehlého magnetu. V tomto případě se magnety odpuzují. Když naopak magnety natočíme k sobě opačnými póly, magnetické siločáry proudí skrze jeden magnet do druhého – v tomto případě se magnety přitahují.

Když nasměrujete magnetický pól na kus železa, magnetické pole v železe je hustější. Hustší pole znamená, že je v místě silnější, takže železo posiluje magnetické pole – a to tím, že se samo stává magnetem. Což jsme si vysvětlovali v předchozím článku. Existují i materiály, které magnetické pole zeslabují – například takový bismut. V něm jsou magnetické siločáry naopak řidší, což je způsobeno tím, že magnetické dipóly v materiálu se orientují proti směru vnějšího magnetického pole.